Měla jsem nedávno velmi zajímavý zážitek s naším báječným dětským doktorem.
Byla jsem u něj se všemi čtyřmi dětmi na pravidelné preventivní prohlídce: ukázat, jak vyrostli, nechat se pochválit, jak jsou všichni šikovní a jak zdárně prospívají. Protože takový pohovor u lékaře je poměrně intimní věc, chodily děti k panu doktorovi postupně. Každému z nich doktor mezi řečí položil nečekanou otázku: jaké jídlo ti doma chutná nejvíc?
Nebudu zastírat své rozpaky, žádné dítě nedokázalo jasně formulovat svůj názor a říct, co má rádo. Tohle přece nemám zapotřebí! Já, autorka kuchařek, matka, která se překonává, aby šest dní v týdnu měla na stole teplou večeří, která se snaží vést děti k tomu, aby poznaly kvalitní jídlo od špatného a uměly si správně vybrat, která je učí, aby nebyly konzervativní a přesto milovaly svou národní kuchyň, se dočkám toho, že si žádný z nich nevybaví jediné moje jídlo? To prosím vážně? Styděla jsem se a muselo to na mně být dost vidět.
U čtvrtého dítěte jsem to nevydržela a začala jsem se obhajovat. „Víte, není to tak, jak to vypadá. Já opravdu doma vařím. Máme skoro každý den teplé večeře. A myslím si, že vařím celkem obstojně, děti vždycky všechno snědí a nestěžují si,“ vykoktala jsem.
Pan doktor se jen usmál. „Ale paní Zatloukalová, to je v pořádku. Já vám to věřím. Ptám se proto, že děti, které vyhraněně tíhnou k jednomu jedinému jídlu, třeba k řízku s kaší nebo špagetám s kečupem, dávají jasný signál, že s vařením jejich matky nejspíš není něco v pořádku. Tohle jediné jídlo je taková jejich záchrana před jejím řáděním v kuchyni. Nic jiného od ní nejsou schopny bez protestů sníst. Takže buďte v klidu, myslím, že dětem nic nechybí.“
Nejdřív se mi ulevilo, ale stejně mi doktorova slova zůstala v hlavě. Začala jsem pozorovat své okolí, nenápadně se ptát dětí, jejichž matky v kuchyni trochu znám, jak je to s jejich oblíbenými jídly. Závěry byly drsné.
Až se jednoho dne začnete samy sebe ptát, proč to moje dítě nejí tenhle druh zeleniny nebo proč nejí vůbec nic, proč můj milý nemá rád lečo a jak ho to ta jeho matka proboha vychovala, to mi asi udělala naschvál, změňte raději rychle otázku, protože skutečná odpověď by se vám nemusela líbit. Místo hledání rad, jak do nich dostat víc zeleniny nebo ledasčeho jiného s velkou výživnou hodnotou, se zkuste zamyslet, jak moc znáte suroviny a jak dobře z nich umíte dostat to nejlepší. Nebudu vám nic nalhávat, není vařená zelenina jako vařená zelenina. Jedna je rozblemcaná a bez chuti a ta druhá je radost pohledět, měkká tak akorát a barevná, až se oko směje.
Tu první bych klidně vyměnila za špagety s kečupem.
Ne, to ještě není konec příběhu. Hrdina ještě neprošel závěrečným zvratem.
Smích mě záhy přešel, když si děti začaly u stolu vymýšlet. Přišlo to nečekaně. Postupně a v rychlém sledu začaly vyřazovat z jídelníčku mnoho dřív nekonfliktních surovin: maso, špenát, zelí, řepu, dokonce brambory ve všech podobách. Protože jsem doma ve vaření nic nezměnila, na viníka jsem přišla velmi rychle. Mé vřelé poděkování patří naší školní jídelně.
Ponaučení? I když víte, že možná nevaříte nejlíp na světě, zajímejte se taky o to, co vaše děti opravdu jedí ve stravovacích zařízeních. Projet očima vyvěšený jídelníček nestačí, občas si nechte popsat, jak jídlo vypadalo a jak chutnalo. Když to pro paní kuchařky nevyzní nejlíp, zasáhněte a uvařte doma opravdovou verzi téhož.
Učte děti rozdílům, ať si nehodí všechno maso do jednoho nerozkousatelného pytle.
Zajímavé!
Trošku děsivé pro mamku, protože to možná znamená, že neuměla polévky… ale i tak jsem těch oblíbených měla víc.
Naše školní jídelna mi zvládla zprotivit spoustu věcí, naštěstí v mnoha případech jen ve svém provedení – tak třeba jejich brambory byly ta nejodpornější verze brambor, jakou jsem kdy jedla (nebo spíš nejedla), a dodneška nechápu, jak ty „kuchařky“ dokázaly brambory tak neskutečně zkazit (byly zároveň tvrdé a suché a zároveň se rozpadaly). Ovšem k odporu k bramborám obecně to vůbec nevedlo.
Brambory jsou v jídelnách, jaké jsou, protože procházejí dost nehumánním způsobem loupání a skladování, než se dostanou do hrnce. Taky dlouhý pobyt na páře u výdejního okýnka jim moc nepřidá.
Tak nevím, jak jsem na tom – vím, že dcera nepozře houby (až na zapečené žampiony plněné nivou a šunkou), obě děti nerady tlusté od masa, a všem nám vysloveně smrdí kopr. Včetně manžela (tedy ne, že smrdí manžel, ale že i manželovi smrdí kopr). Jinak jí děti všechno, vaříme odmala společně, takže pokud nějaká úprava něčeho nejede, hledáme vhodnou alternativu.
Ve školních jídelnách mají jídla, která neradi – hlavně bramborovou kaši, té se vyhýbají jako čert kříži. Jinak jim snad nic vysloveně nevadí. Tedy až na polévky. Ty jim vařím skoro každý den k večeři, domácí, z čerstvých surovin. Žádný bujon nebo polévka z pytlíku. Takže ty školní je neoslovují.
Jani, je to tak, s jistou obezřetností vůči některým surovinám se člověk asi rodí, takže se jim potom vyhýbá, protože mu nechutnají nebo nevoní. Ale já mám na mysli spíš kuchyňskou úpravu jinak veskrze nekonfliktních surovin. Třeba tu bramborovou kaši, kterou zmiňuješ. Když ji někdo pokazí během postupu, tak to pak dá práci zase u dětí získat ztracenou důvěru. Jsi dobrá, že s dětmi vaříš a učíš je novým chutím, protože pokud všechno budou házet do jednoho pytle, připraví se o spoustu zážitků.
Tak to je přesné! Moje sestra nemohla několik let maso v jakékoliv formě, po dobu studia a i poté. Já se doteď osypu když slyším „rizoto“, ale přitom když ho připravím sama tak se oblizuju až za ušima..Ale ten samotný název ve mě vůbec neevokuje nic dobrého. 🙂 Super nápad dětem uvařit stejné jídlo, ale ve správné podobě, aby si to do života neznechutili! 🙂
A nejlépe je ještě zapojit i do přípravy a povídat si s nimi o tom, jak a proč se to dá zkazit nebo ošidit. To aby viděly, že mamince se dá vždycky důvěřovat 🙂
V moji školní jídelně náhodou vařili dobře, za to v nemocnici v Brně mi to vynahradili např syrové nahrubo nastouhane brambory, maso alá lekce fitness pro žvýkací svaly,…
Och. Raději si to snad ani nepředstavovat.
Ale ano, taky se přidávám. Nejhorší strava všech dob mě nepotkala ve školní jídelně, ale v nemocnici. Přiznávám se, že ty dva dny, které jsem tam byla, jsem vyloženě hladověla. A všichni kašlající povinně kakaíčko… 😉
Dobrý den, na druhou stranu co se týká jídelen.. Vím, že na střední škole jsme si dělali svačiny doma (sami) a pak v 13h se šlo na oběd do jídelny. Z pěti tříd nás tam chodilo deset (z toho my dva sourozenci). A proč? Protože třeba my jsme neměli dost kapesného na to, kupovat si přes den v kantýně bagety, sušenky atd. ani jsme je neměli doma a tím pádem nenosili. A kdybychom na oběd nešli, tak bychom si doma museli buď něco sami uvařit (v 15-ti letech…;)), nebo si dát chleba, nebo mít hlad. Zvlášť, když šel člověk odpoledne na trénink, nebo na rande:)). A to si pak každý rychle rozmyslí sníst i to co by od maminky samozřejmě vypadalo i chutnalo líp.
Ovšem co se týká vaření doma – máte naprostou pravdu (i Váš pan doktor:)). CO, ČEHO a JAK vaří rodiče těch dětí co odmítají většinu jídel jíst? A co vařili když děcka byly malé? A co ty děti dělají ve svém volném čase? Ať se chytí za nos..
Zdeno, krásné shrnutí, díky.
Maminka uměl a péct moc dobře, ale s vařením to už slavné nebylo. Na prvním místě z jejích výtvorů dávám rajskou, pak dlouho nic, pak koprovka, sekaná, pak pauza vyplněná třeba špenátem a čočkou. Bramborák dělala bez česneku a pak jídlo které jsem nenáviděl, kuře na paprice. Bylo to kuře uvařené a servírované i s kůží. Ta když mi přišla do pusy letěl jsem zvracet.
Stane se i v lepších rodinách, Drobku! Ale ty sis to v kuchyni myslím docela slušně vynahradil na několik desetiletí dopředu.
Zajímavý článek! 🙂 Asi na tom něco bude 😛
🙂
Mám doma tri dievčatá vo vysokom štádiu puberty a musím sa priznať, že ani veľmi neviem, čo im nechutí. Zbožňujú všetku zeleninu, naozaj všetku, extra obľúbený je špenát, mäso je v pohode, najlepší je losos a kurča, najobľúbenejšie jedlo je čokoľvek s bryndzou (halušky, pirohy, pomazánka…) V polievkach sa o prvé miesto delia slepačia a paradajková. Vonku si najradšej dajú pizzu, ale nie hocikde, sú až priveľmi kritické 😀 Najmladšia dcéra (15-ročná) odmietala chodiť do školskej jedálne, takže teraz si varí sama, keď príde zo školy (losos, kurča, cestoviny). Deti sú doma pomerne konzervatívne, nechcú nové jedlá, no zvyčajne to zostáva v teoretickej rovine: „radšej dačo normálne urob“. Ale potom to zjedia 🙂 Vonku ochutnajú všetko, nemajú zábrany, čo ma teší, mám potom inšpiráciu na nové recepty. Som šťastná matka 🙂
Pane jo, Katko, tvoje nejmladší dcera je šikovná a je bezva, že si včas uvědomila, že v jídelně to není ono.
Ahoj. Zajímavý článek a plně s ním souhlasím.
Já teda měla to štěstí, že v dětství s námi byla celou dobu maminka, takže každý den k obědu teplá polévka a hlavní jídlo, k večeři opět teplá polévka a případně pečivo či chleba. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli na vesnici a měli hodně málo peněz, tak maso, které bylo drahé, jsme měli sotva jednou týdně a skoro každý den byla obyčejná jídla, brambory s tvarohem, veškerá zelenina vypěstovaná na naší zahradě, jednou týdně filé nebo jiná levná „ryba“ a místo školních obědů jsme jezdili domů na zdravě připravené jídlo. Takže díky tomu jsem zvyklá jíst vše a chutná mi zelenina, ryby, houby, všechno. 🙂
Bohužel ale dnešní uspěchaná doba a hodně zaměstnaní rodiče jsou příčinou toho, že se doma vaří maximálně večer nebo o víkendu a to ještě většinou jídla, která jsou rychlá, snadná a radši se volí oblíbená jídla než děti učit jíst i jiná jídla. Takže pak frčí řízky, hranolky, špagety a jiné těstoviny nebo kuře.
A školní jídelna je většinou velký problém. Většina středních škol už má dlouhou výuku a studenti si o polední pauze musí vybrat, buď půjdou do jídelny, a nebo si něco koupí, což leze hodně do peněz a pokud dostanou peníze od rodičů a koupí si rohlík a salám, tak to ještě jde, ale pokud chodí na hranolky se smaženým kuřetem nebo hranolky s hamburgrem případně na klobásy, tak se jim to po častých návštěvách projeví na zdraví. Školní jídelny mají bohužel jeden velký problém a to je cena jídla. Obědy stojí rodiče cca 25 KČ a to je cena, za kterou musí nabídnout dětem polívku, hlavní jídlo a dezert a další problém je ohromné množství dětí, které musí nakrmit během chvíle, takže všechno se musí udělat dopředu a jenom to pak udržovat na teplotě. Takže rozumím tomu, že polívky jsou většinou voda, kde plave pár nudlí nebo písmenek, hlavní jídlo je kousek tvrdýho vysušenýho masa s rýží a hnědou omáčkou, brambory taky dlouho čekají na vydání a o kaši z pytle s bramborovým práškem ani nemluvím. Nevidím se, že těm dětem chhutnají jen vybraná jídla.
(Sakryš, to jsem se zas rozepsala, kdo to dočetl až sem, tak toho obdivuju :))
Aničko, bezva postřeh, naprosto s tebou souhlasím.
Ahoj Flo zajímavý článek a bohužel dost pravdivý. I když je má maminka vyučená kuchařka a celé mé dětství s námi byla doma. Tak vařila dobré jídla ,ale to co jsem opravdu nemusela bylo vepřové v kapustě a pak ještě králíka, ale to je zase vinna má moravská babička protože nám ho o prázdninách vařila až moc často. Jelikož jsem sama matkou 6 synů a vařím opravdu denně tak už vím co který moc nemusí. No syn by třeba na střední rád chodil na oběd do jídelny, ale musel by na jinou školu cca 20 minut. A pauzu na oběd má jen půl hodiny. No a u nás doma vyhrává zapečená zelenina, maso na jakýkoliv způsob, ryby ,zapékané domácí těstoviny,polévky. Vařím a peču asi dobře protože mi je vždy jídlo pochváleno. A to potěší každou kuchařku. No kdyby se každý lékař ptal všech dětí na nejoblíbenější jídlo tak by byl asi zklamán. Hodně rodičů nevaří a když tak jen ohřeje koupený oběd nebo zajde s dítětem do restaurace.
Aleno, máš naprostou pravdu. Někdy raději nevědět, co jsou někteří rodiče schopni dát svým dětem. Ale pevně věřím v lepší zítřky.
My jsme bydleli s babičkou, která nám každý den vařila, tudíž jsem „krásy jídelny“ nikdy neokusila. To je také možná ten důvod, proč jím všechno :-).
To je dost možná právě ten důvod 🙂 Měla jsi to dobře zařízené 🙂
Milá Flo hodně na těch jídelnách je pravda bytelně nesnáším krupičnou kaši v jídelně nám ji dělávali byla samá hrudka jen jednou jedinkrát mě nutili a pak už ne a to samé je s pudinkem.Moje děti je zase zbožnují a tak jsem se naučila je dělat aniž bych musela zkoušet hlavně hustotu krupice jsem musela dobře odhadnout,aby byla akorát,ale šlo to nechtěla jsem holkám říkat,že to nejím.Tedˇ už to ví,ale to už jsou hodně dospělé.
Och, to je škoda, Julianno, že ti jídelna zkazila chuť na takovou velkou dobrotu!
Ahoj Flo,
já osobně jsem jídla ze školní jídelny zaplaťpánbu neochutnala, ale měla jsem možnost si na pár měsíců vyzkoušet, co obnáší práce pomocné kuchařky. O dřině která tam je, se nebudu zmiňovat. Ovšem jak se vařila jídla pro školní, školkové a takzvané
,,kastrůlkáře“…..dodnes je mě z toho zle, když si vzpomenu na kvanta ochucovadel s glutamanem, který se sypal do téměř každého jídla, maso z mrazáku té nejhorší kvality se nechávalo rozpouštět v pytli na odpadky……šla jsem hlavou proti zdi, ale až asi po pěti letech tam přišla kontrola a kuchyň zrušili a mě se konečně ulevilo. Jinak, moje maminka vařila skromě a chutně a i když jako malá jsem nesnášela vařenou zeleninu, dnes ji zbožňuju.
Jani, to jsou šílené historky. Asi jsi to neměla jednoduché, přes tu všechnu dřinu ještě přemýšlet o kvalitě jídla…
Já mám odmala nejradši špagety (a jiné těstoviny).. nemyslím, že by to bylo tím, že by mamka to ostatní neuměla, spíš mi prostě sedí jejich chuť a jako malá jsem považovala za zábavu je jíst, proto taky, myslím, je má rádo tolik dětí. 🙂
No a navíc mě taťka už jako prcka naučil špagetovou omáčku (jediné jídlo, které zvládne) – na sádle a cibulce opečené kostičky z buřtů, trocha rozmačkaného česneku a celé zalité kečupem, trochu ochucené solí a pepřem… a oblíbená dětská omáčka je na světě. Zdravé to sice není ani trochu, ale co už.. je to pro mě chuť dětství 🙂
Jinak jsem vždycky nesnášela lečo, vařenou zeleninu, brokolici, mrkev v polévce a vůbec vše, co vypadalo nehezky pro mé dětské oči.. a teď všechno tohle s nadšením jím 🙂 Tak nevím, chutě se v průběhu života asi dost mění. A nebo jsem prostě neměla odvahu jako malá sníst něco, co se mi nelíbilo 🙂
V jídelně na základce jsem kupodivu měla nejradši polévky, ostatní jídla si moc nepamatuji, tak asi za moc nestály. Teď ve škole pracuji a v jídelně nám vaří moc dobře. Nejsem sice nadšená z každého jídla a zdravé verze jídel paní kuchařky ještě neumí dochutit (třeba taková cizrna nebo kuskus), ale snaží se nešidit, ani polévky, ani česká jídla, takže i děti většinu snědí.
Tak vaření zdar a já si jdu zase udělat nějaký ty špagety 😀
Kamčo, víš, co je zajímavé? I my jsme doma dělali podobnou omáčku. Cibule, uzenina, kečup… mohli jsme se po tom utlouct. Bezmezně jsem ji milovala. Před pár lety jsem to chtěla dopřát i mým dětem. Vařila jsem to s velkou pýchou a ještě pyšněji servírovala. Nechutnalo to nikomu, ani mně, ani manželovi, ani dětem. A to jsem tu chuť perfektně trefila. Od té doby, co jsem si zvykla vařit z rajčatového pyré namísto kečupu a levnou uzeninu nahrazovat kvalitnějším zdrojem chuti, už není cesta zpět. I já sama jsem tím byla překvapená, že je to tak velká změna ve vnímání.
Čtu a usmívám se.. mám neskutečně vybíravé slečny.. ale milují ode mě lasagně, omáčky s nokama nejlépe domácíma, koláče.. snad to u nás zas až tak špatné není..
To opravdu nevypadá, že by se snad slečny měly špatně 🙂
Ahoj,
naprosto tomu rozumím. Kvůli školní jídelně jsem začala mít nechuť vůči většině jídel. Brambory, rýže, bramborové knedlíky, univerzální hnědá omáčka a dokonce i pečené kuře jsem nemohla ani cítit. Bohužel nemá každý čas, aby vařil dětem doma 🙁
To je sice pravda, Míšo, s časem je na tom špatně kde kdo, ale odpovědnost za jídlo našich dětí na nás matkách zůstává, ať už ten čas máme, nebo ne. Jejich zdraví je v našich rukou a kvalitní večeře to vytrhnou, ne že ne.
od dob školní jídelny,a je to už víc jak padesát let, nepozřu „pajšl“ a hrachovou kaši. Kdykoli jen na ta dvějídla pomyslím uvidím před očima gumové uzlíky v bílé omáčce a v případě té hrachovky něco mazlavě blátivého v barvě bažiny. A k tomu se mi vrátí i pach umělohmotných ubrusů a špatně utřených táců.
Brrrr! Tohle by se nemělo dětem v jídelně vůbec stávat. Ty tácy cítím taky, ještě teď.
Hmm, tak jsem zpytovala svědomí. Mám totiž doma skoro sedmiletou slečnu, téměř nic nejí a já se snažím…. jako maličká jedla vše, když měla dost, žádné prskání, prostě se koukala do rohu místnosti a ignorovala mě i lžičku 🙂 Že by to bylo tím, že je od dvou let vystavená „závodnímu“ stravování? Vždy milovala dušenou mrkev – ale o víkendu při pohledu na talíř dostala málem hysterický záchvat. Trvalo dlouho, než jsme ji přesvědčili k ochutnání – a zbaštila celý talíř. Maso, byť sebeměkčí schraňuje ve škraních…. Ale je to mnohem lepší, když ji přesvědčím, aby si „sama“ uvařila – společně uvařené jídlo aspoň bez řečí ochutná 🙂 Co by odpověděla Dr? Bramborou kaši!
Marti, přeju ti hodně trpělivosti, to určitě zvládnete. Chce to dětem neustále ukazovat rozdíly mezi jedním a tím stejným druhem jídla od různých zdrojů.
Milá Florentýnko, taky jsem se zamyslela, jak to se mnou v dětství bylo- moje maminka vařila a stále i v 80. letech vaří skvěle, takže mi u ní chutná úplně všechno. Ale když jsem byla malá, bylo asi hodně těžké pro mě vařit- pořád mám v živé paměti, jak brečím nad plným talířem, zatímco dvě starší sestry už jsou dávno po jídle, ve školce mě dokrmovala kuchařka v kuchyni, abych aspoň něco snědla. Zlom přišel kolem 18.let na privátě( asi z hladu????) a teď vaření i jídlo miluju, všechno kromě mořských plodů, ty mě opravdu nelákají. Historie se opakovala s mými dětmi- dvě starší dcery snědly vše bez problémů, nejmladší se ve všem ňoumala, odmítala zeleninu, maso, tak fakt nevím, kde byl problém. Jinak ve školce, kde učím, vaří kuchařky moc dobře( v rámci možností) a nebojí se zkoušet nová a zdravější jídla, vypadá to pěkně i na pohled, my s kolegyní máme vždy prázdné talíře, říkáme že proto, abychom u dětí vzbudily chuť k jídlu????. Většina dětí není z domova zvyklá na zeleninu, luštěniny a nechtějí ani ochutnat, z těch 25 dětí jsou tak 3-4, které snědí opravdu všechno, což je docela málo. Samozřejmě je nenutíme, aby potom neměly blok, ale vždy je mi líto té spousty jídla, co se vyhodí. Souhlasím s tebou, že už i malé děti by měly být zapojeny do přípravy jídla, doma by to určitě fungovalo.
Díky za článek k zamyšlení, měj se krásně????????????
Moc hezky napsáno, Járo. Souhlasím s tebou, že bloky u dětí často vznikají už doma díky špatným kuchařským návykům maminek, ale věřím, že se to podstatně lepší.
Ahoj Flo.
Moje děti jedí nejraději smažené kuřecí řízky a bramborový salát.
Odmítají houby, zeleninu a špagety.
Nechodí do školní jídelny, že se to nehodí jíst.
Nejraději navštěvují KEFC a PODOBNÁ ZAŘÍZENÍ,což mně dost mrzí.
Mám ráda špenát, rajskou, koprovku, kuskus, ale jsem na to sama.
Chodím po knihkupectví a hledám kuchařku, abych našla jídla, která jim budou chutnat.
Tak nevím, jestli se mi to podaří,
Děkuji za článek. I.
Iveto, vydrž a vař si po svém a poctivě, bez dochucovadel, s úctou k surovinám a on ten vděk jednou přijde, uvidíš.
Naším dětem skvělé chutná Vaše vepřová pečeně…
To je zvláštní, jak v nás školní jídelny dokáží zanechat nesmazatelné stopy – kupříkladu manžel odmítá pozřít kolínka v libovolné podobě, ačkoliv jiné těstoviny jí. (Nedivím se mu, bílým rozblemcaným kolínkám jsme přezdívaly „ropovod Družba“). Já neměla ráda přílohy obecně – instantní kaše v prášku a rýže, která vypadala spíš šedivě než bíle…
Toto se mi naštěstí nestalo. Na ZŠ i na gymplu jsme měli dobré obědy, dokonce jsme si chodili občas i přidávat 😀 Samozřejmě se našlo i pár nepoživatelných chuťovek s UHO, ale člověk si je pamatoval a když byly na programu, tak na oběd nešel. Ale je fakt, že doteď když slyším čočka na kyselo, tak je mi šoufl. Přitom čočku miluju, jen ta školní atom kaše mi ji znechutila …. :-/
Jinak naše mamka ve vaření taky zrovna nevyniká, vaří pár oblíbených jídel furt dokola. Takže jsme stejně většinou vařily se segrou my a mamku pustily jen k francouzským bramborám, ty má luxusní …. 😛
❤️
A skoro bych chtěla znát mámin recept na ty brambory! 🙂
Tak po přečtení článku jsem na rozpacích ???? jedno me dite ma rádo omáčky, knedliky, a suché těstoviny. ale obecně si jen tak ďobne a spis nejí nez ji. druhe sni bez výhrad vsechno. tak co dělám blbe ????
Maruško, tohle není článek o tom, že individuální chuťové preference jsou něco špatného. Každý má své oblíbené a neoblíbené věci na talíři. Ale pokud dítě razantně odmítá vše a má jedno, dvě, maximálně tři jídla, kterých se drží stále dokola, tak je s velkou pravděpodobností něco špatně v kuchyni. Čili buď v klidu, nic špatně neděláš 🙂
Já naopak, jako matka skalního nežravce, vznáším formální protest nad takovým nařčením! 🙂
Vařím skoro denně, z čerstvých surovin, žádné polotovary, muž si přechod do mé kuchyně nemůže vynachválit, dokud byl čas, pekla jsem i domácí kvaskovy chleba, vím, co je blansirovani, posirovani, pečení na roštu, pomalé pečení… A dítě nejí. Prostě nejí.
Da si suchý rohlík, někdy suché těstoviny, zelenina nula a z ovoce jen maliny. Ještě sní jogurt a hotovo. Nejí doma, nejí na návštěvě, nejí ve školce, prostě nejí. Netlaska ani sladké, nemá holt k jídlu chuť ani pocit hladu. Klidně tři dny nevezme sousto. Dal by asi i víc, ale to už jsme nervózní my a něco do něj zpravidla nacpeme.
Je to strašný masakr a vždycky se najde nějaká dobrá duše, co poradí, že nechat vyhladovet a jak to půjde! No… Ne.
Děti trpí poruchami příjmu potravy stejně jako dospělí, děti i u nás umírají hlady, protože se ten problém bagatelizuje stylem „Vy jste jako malí taky nejedli a co“, jenže to bohužel neplatí pro každého a začne se něco dělat, když už je pozdě, i vahove celkem ok děti můžou být ppdvyzivene, mít avitaminozy, odvapene kosti, v nejhorším případě až atrofii mozku, což je strašlivý průšvih. Děti taky mívají problémy s orofacialnimi svaly, takže špatně kousou, polykaji a tak nejí, jenže důvod není na první pohled zřejmý. Děti mohou mít poruchu senzoricke integrace, opět se to nepozná na první pohled, ale pak jim špatně fungují smysly, jsou precitlivele na chutě, vůně, textury, syn se třeba odporem pozvraci, jakmile cítí vůni třeba míchaných vajíček nebo vařené zeleniny. A od rodičů často místo pomoci dostanou akorát vynadano, ať neofrnuji, nedělají drama a jedi.
A jakkoliv vím, že je článek mysleny s nadsázkou, tak bych se vší silou primlouvala, aby se jako první krok neřešilo, jak matka blansiruje zeleninu a že blbě, ale jestli dítě nemá nějaký problém a nepotřebuje spíš pomoct než řešit svěžest rajčat.
Chápu, že zdravotní problémy jsou jiná liga než běžné ofrnovani, ale potíž je, že spousta těchto potíží není hned zřejmá a vypadají jako jednoduše rozmazlene/vybirave/remcave dítě. Zvlášť, když překvapivě hodně těchto dětí je ochotno jíst třeba hranolky, vývar a řízek. Vývar prý kvůli přirozeně uvolněné spoustě glutamatu a smažení vytváří taky cosi, co zase někde nějak reaguje, to už mi, přiznávám, vypadlo. Ale třeba terapeut právě na tu smyslovou integraci mi vyjmenoval, co moje dítě ji, v podstatě bezchybně. A já zírala s otevřenou pusou, jak to sakra ví. A ono to má svoji logiku.
Tak na nás, mámy nezravcu, buďte hodní, protože nikdo zvenčí neví, co za tím doopravdy stojí…
Anniko, díky za uvedení širších souvislostí, souhlasím, že jsem to psala s nadsázkou a tyhle zdravotní okolnosti jsem tím dost znevážila. Držím palce, chápu, že tohle je úplně jiný boj. ❤️
A abych nejela jen v pochmurnem tónů, tak naše základní škola vypestovala celou generaci skalních odpůrců ryb. Chtělo se mi zvracet, jen jsem nějakou ucítila… A pak muž na to šel plizive a začal lososem, ten se ujal, makrela na ohni taky, tuňák prošel… A dneska už jim skoro všechny.
Kapustu, tu šedou, blemcavou noční můru rehabilitovala místní restaurace za pomoci česneku a slaniny, porkovou polévku tchyně… Z ledvinek se osypaval muž, pak jsem si je udělala, protože je miluju a on měl něco jiného,tak jen ochutnal… A bohapuste mi je stlaskal všechny. Dneska už je požaduje celkem pravidelně, stejně jako španělského ptáčka. Začínám pomalu věřit, že opravdu není spatnych surovin, jenom špatných kuchařů 🙂
I když červenou řepu nebo koriandr v mých očích nerehabilituje ani nejlepší kuchař na světě 🙂