Poslední článek a rozloučení

Toto je poslední článek na tomto blogu. Oplakala jsem ho. Nebyly to jen slzy smutku, že končí něco, co se už dávno stalo vaší i mojí součástí. Bylo to hlavně dojetí nad tím, co všechno tento blog způsobil a kolik dobrého přinesl.

Když jsem začínala, myslela jsem si, že s ním strávím zhruba pět let. Po pěti letech jsem přišla na to, že se dá pokračovat do nekonečna. Že se zásoba inspirace a kuchařských témat nedá vyčerpat. Inspirace rodí další inspiraci.

Pokaždé, když jsem pracovala na nějaké knize, už jsem předem věděla, jaká budou témata dalších dvou. Poslední dvě kuchařky, které jsem měla v plánu napsat, však zůstanou nenapsané. Osud má zvláštní smysl pro humor.

Šnečí blues

Protože ráda jím a pak sedím u počítače, chodím běhat, abych tím vyvážila kalorie. Beru to hlavně jako povinnost vůči sobě.

Při každém běhání jsem trpěla, protože celý život už od dětství se trápím s anemií a nedostatkem železa. Nedostatek železa znamená méně červených krvinek a to přináší horší okysličení krve. Hůř se s tím dosahuje takového běhu, který by i pro nezávislého pozorovatele vypadal jako běh. Chodila jsem tedy nikoli běhat, ale plazit se, přičemž z mého šnečího pohybu se každý rok navzdory veškeré snaze vytrácela jakákoli zbývající podoba s během.

Začátkem roku 2023 se mi vyměnila praktická lékařka. „A to nikdy nikdo nezjišťoval, kam se vám to železo ztrácí?“ ptala se při prvním setkání. Na prahu padesátky mi odebrala krev na pár základních testů, že se uvidí.

Během pár dní se vidělo, že mému tělu se ani trochu nelíbí lepek a mléko. Alergoložka to potvrdila a aby toho nebylo málo, ještě mi k celiakii a alergii na všechny složky mléka přidala astma. Prý to moje běhání, které ani za mák nevypadá jako běhání, není ani tak důsledek bídného krevního obrazu, ale podstatného problému s dýcháním.

Přes les a mýtinu
rychlostí půl metru za hodinu
z ulity pára
ohnivá čára
měl cihlu na plynu.

Kávu si osladím

Šla jsem od ní nejkratší cestou do kavárny. Objednala jsem si svoje poslední cappuccino a croissant, pomalu žvýkala každé sousto a loučila se s chutěmi, které tolik miluju a které jsem brala jako úplnou samozřejmost. Pozorovala jsem všechny příchozí, kteří si zde mohou bez omezení objednat všechno, na co mají chuť, ale přes slzy lítosti, že odteď už mezi ně nepatřím, se mi roztékali jeden do druhého.

Gastroskopie potvrdila, že se můj poblázněný imunitní systém na stavu tenkého střeva vydatně podepsal a že se na to přišlo za minutu dvanáct. Celý život jsem láskyplně a nenasytně jedla to, co mi skrytě a nenápadně ničilo střeva. Ta potom nemohou dodávat tělu všechny potřebné živiny, v mém případě zejména železo.

„Paní inženýrko, to není žádná tragédie,“ utěšoval mě doktor, když mi tlumočil výsledky. „V dnešní době je spousta bezlepkových potravin.“ Jenomže já píšu o jídle. O normálním, našem, českém, obyčejném a skvělém jídle. O jídle plném pšenice, žita a ovsa, mléka, másla, tvarohu, sýrů a smetany. O tom nejlepším jídle na světě. Nemůžu psát o něčem, co neochutnám, co si v kuchyni nevypiplám a nestojím si za tím do posledního drobečku. Je to moje práce. Tahle diagnóza je pro mě jako invalidní důchod. Odjížděla jsem domů tramvají, statečně se držela madla a měla jsem pocit, že můj život, jak ho znám, právě definitivně skončil.

Pár dní na to mě čekal rozvodový soud.

Kávu si osladím o trochu víc,
v duchu tě pohladím, a jinak nic.
Pustím svůj žal zadními vrátky
a půjdu zase klidně o dům dál.

Začni s tím hned teď

Trvalo mi, než jsem se aspoň trochu smířila s tím, že káva s mlékem a čerstvé pečivo ke snídani skončilo. Že si nedám ani jogurt a müsli nebo ovesnou kaši s mlékem a čokoládou. Nebyla jsem připravená vzdát se všeho najednou, a tak jsem začala z jídla vynechávat pouze lepek, ale mléko jsem si zatím nechala.

I s celiakií je to jako s jakoukoli jinou dietou – těšíte se, až omezení pominou. Vůně čerstvého chleba nepřestane být méně lákavá, spíš naopak. Přišlo mi nespravedlivé, že moje dieta nikdy neskončí a že mi život poslal do cesty takovou velkou komplikaci. Hlavně jsem netušila, co si s tím vlastně počnu, a vůbec mi nebylo jasné, jak uchopím svou práci do budoucna.

Tohle všechno se odehrálo před rokem. Měla jsem vymyšlené tři nové kuchařky, z toho tu s názvem Čekání na jaro už naštěstí dopsanou. Samozřejmě v ní je spousta lepku a mléka, takže to bylo o fous, že jsem ji stihla dokončit.

Když máš srdce zjihlé, když máš potíže,
tak dej cihlu k cihle, těsto do díže,
upeč třeba chleba, postav třeba zeď,
žal se krásně vstřebá,
začni s tím hned teď.

Což takhle dát si špenát?

Když někdo potřebuje jíst bez lepku, je to sice komplikace, ale nakonec se cesta najít dá. Když se někdo potřebuje vyhýbat mléčným výrobkům, i to se vymyslet dá. Přijala jsem myšlenku, že se konečně vzdám i veškerých mléčných výrobků, a zkusila jsem vařit běžná jídla tak, abych se vyhnula lepku i mléku najednou. Taky jsem se s tím zkusila najíst někde mimo domov. Dost marně.

Jakmile se tyto dvě věci spojí dohromady, dalo by se o tom natočit další pokračování Mission impossible. A to se lidem stávají i takové situace, kdy se do vyloučených potravin musí zařadit i vejce. To už je pak víc než záhada hlavolamu.

Přestože vařit trochu umím, stejně jsem tápala, jak dlouhodobě zvládnout jíst bez lepku i bez mléka zároveň, takže jsem hledala návody, jak si s tím poradit. Objevila jsem díky tomu Whole30. Jednalo se o třicetidenní očistný program, kdy se kromě obilovin a mléka nemohou jíst ani luštěniny, cukr a alkohol. Byl tedy mnohem přísnější, než jsem potřebovala. Odhodlaně a zvědavě jsem se do něj pustila.

Těch 30 dní mi změnilo život.

Objevila jsem něco, co mi dělá dobře a co mi dává smysl. Odtud už jsem si dokázala odvodit vlastní směr.

Na talíř, když šéfkuchař ho dává, dává nám,
strávník volá vivat, hurá, sláva – špenát mám.

A ty se ptáš, co já

Když se venku ochladilo, začala jsem se při pobytu na vzduchu dusit. Zejména po cestě do kopce, do schodů, při rychlejší chůzi. Jak se zkracovaly dny, vkrádala se do mého nitra další beznaděj. Nebylo mi dobře na těle ani na duši. Letní energie, radost a nadšení byly pryč a stejně tak i pocit, že se to všechno spraví správnou dietou. Moje duše se ztrácela v temnu stejně jako denní svit s příchodem zimy. Nedařilo se mi najít zpátky moji sílu.

Bylo jasné, že mě ještě čeká zvládnout jeden odložený úkol: neléčené astma.

Bylo to nejchladnější období roku a já jsem prokašlala každý krok venku, jako by mi někdo do krku strčil vatu. Podstoupila jsem spoustu vyšetření, brala čím dál silnější léky, chvíli jsem kašlala méně, ale většinu dní spíš více. Bylo mi špatně i z léků. Bylo mi nepříjemně v mém vlastním těle a byly dny, kdy jsem sama sebe jenom litovala.

A ty se ptáš co já,
jsem zdráva, jak se mám,
No žijem jak se dá,
znáš to přece sám.

Když nemůžeš, tak přidej

Ze všech vyšetření a výsledků se vyklubala nehezká diagnóza, která vysvětlila, proč dlouhodobě ztrácím dech. Moje plíce přestávají fungovat a tam, kde jsou ještě v kondici, úřaduje astma. Poblázněný imunitní systém se na nich podepsal. Čas dostal úplně jinou hodnotu. Tik tak.

Proč se na to nepřišlo dřív? Proč se nikdo z lékařů nezajímal dřív, kam se mi ztrácí železo? Proč je celiakie tak zákeřná? Proč se na ni preventivně netestuje, když je to tak jednoduché? Proč se mi tohle děje? Proč? Proč, proč?

Přesto jsem nezůstala sedět doma v teple na gauči. Přála jsem si rozhýbat se natolik, abych časem uběhla celý jeden kilometr v kuse, byť hlemýždím tempem. Pokorně jsem se vrátila k přísnému Whole30. Nechtěla jsem sama sebe nechat být a vzdát to. Dokud můžu udělat aspoň jeden krok venku, tak ho chci udělat.

Když nemůžeš se hnout
zkus se nadechnout
je to zvláštní pocit
být do noci sám
v žilách život teče dál
tak ho přece v sobě nech
než ti navždy dojde dech

Lásko má, já stůňu

Můj milý se seznámil s holkou, která radostně chodí po kopcích, jí všechno, jí všude, poradí si s málem a poradí si i s přebytkem, nebere žádné léky, vůbec nic jí není a s ničím se neléčí. Během chvíle se tohle všechno otočilo; prožil si se mnou i fázi, kterou pracovně nazývám troska.

„Možná je čas skončit s blogem, Jani,“ opatrně naznačil v jednom z těch mých smutných a temných okamžiků.

„To se nikdy nestane,“ jasně zněla moje odpověď. Mám tolik receptů, které chci postupně zpracovat, že by to vystačilo na dalších deset let. Jenom musím přijít na to, jak si blog dál udržet se stejným zaměřením na každodenní vaření. Blogu se nevzdám. Bez něj bych já nebyla já. Ani nevím, kdo bych vlastně byla.

Můj milý viděl dřív než já, jak se s každým dalším článkem na blog, ve kterém je lepek nebo mléko, trápím. Měla jsem zásobu receptů, ze které jsem mohla vycházet, protože už jsem si je ochutnala a vyladila dřív, takže bych je mohla použít. Ale věřte mi – není to zábavná ani naplňující činnost, když nemohu zkontrolovat, zda je jídlo dost slané nebo dost uvařené.

Možná je opravdu čas skončit s blogem, honilo se mi hlavou mnoho a mnoho dalších dní, až jsem si uvědomila, že přesně to musím udělat. Že budu muset napsat poslední recept a poslední článek. Že se budu muset rozloučit, protože dál už to nepůjde.

Rozhodla jsem se to symbolicky udělat přesně na desetileté výročí od prvního článku, následovaném čtvrteční zprávou E-mailového klubu s pořadovým číslem 500.

A tak se s vámi dneškem loučím. Recept z minulého týdne není náhodný. Blog bude navždy odpočívat pod hroudou hlíny.

Řekl, lásko má já stůňu,
svoji pýchu já jen hrál,
kvůli vám se vzdávám trůnu,
klenotů i katedrál.

Nechte zvony znít

Každá životní strast se nakonec může projevit jako dar. Jen to někdy trvá, než člověk přijde na to, jaký. Dalo mi práci tyhle dary rozbalit a zjistit, co že jsem to vlastně dostala.

Kdybych o celiakii věděla mnohem dřív, nikdy bych nenapsala ani Kuchařku pro dceru, ani žádné její pokračování, nikdy bych nespustila tento blog a nikdy bych se nezajímala, jak se správně a dobře naučit vařit česká jídla. Nemám nejmenší tušení, na jaké stravě by vyrostly moje děti.

Dostala jsem příležitost napsat 7 knih, mohla jsem 10 let vést tento blog a 500 čtvrtků přinášet nový recept nebo vyprávění o vaření.

Dokázala jsem obrovskému množství lidí, že láska skutečně může procházet žaludkem, a že se to týká nejen lásky partnerské, ale i lásky rodičovské, sourozenecké a dokonce i lásky k vlasti.

Přijde jednou skladatel a básník,
který umí sto divnejch snů žít,
má píseň bude růst jak křehkej krápník
a já prosím: nechte zvony znít.

Jen zvony ví, co jsi mi vzal,
jen zvony ví, co bude dál.

Dokud mi bude stačit dech

Dokud mi bude stačit dech – sic! – budu pokračovat v tom, aby jídlo člověku dělalo dobře a bylo správně uchopeno.

Chtěla bych pozdvihnout číši, připít na to všechno a ještě jednou napsat, co jsem napsala v mých knižních počátcích:

Sny máme proto, abychom se je aspoň jednou v životě pokusili naplnit. A ze stejného důvodu máme doma také hrnce.

Doufám, že se mi vás za ty roky podařilo přesvědčit, že obojí stojí za to. Že všechny sny o náramných jídlech, o krásně prostřeném stolu, o milé společnosti u něj, sny o libých vůních a především sny o vydařeném jídle se skutečně plní.

A že je to vlastně docela snadné i zábavné.

Tak na sny.

A na nás.

A na každý další den a každé další jídlo, na kterém někomu záleží.

---

Epilog

Co bude dál?

Nejdřív se pustím do toho, co blog potřebuje už dlouho, ale nedostala jsem se k tomu: opravím technické chyby, doplním obsah, propojím recepty s kuchařkami, vylepším vzhled a přidám nové funkce. Blog z internetu v žádném případě nezmizí, nemám v úmyslu ho vypnout a nikdy takový úmysl mít nebudu.

E-mailový klub nekončí a bude pokračovat dál. Ztratit kontakt s vámi, vděčnými a nadšenými čtenáři? Ani náhodou. I nadále budu každý čtvrtek posílat tipy, rady, nápady a zážitky z kuchyně, občas budu odkazovat na články z archivu, občas bude nový recept napsaný přímo v e-mailu.

Knižní Kuchařka pro dceru taky dostane vylepšený vzhled; na svět přijde její šesté vydání a mám u něj připravené jedno velké překvapení. Co bude s ostatními kuchařkami, to v tuto chvíli ještě nevím, dost možná už jen doprodám poslední zásoby. Možná mají patřit do té etapy mého života, která skončila. Nechám se překvapit, kam se to vyvine.

Budu psát dál tak, jak jste zvyklí. Moje recepty budou stále použitelné, stále z běžných surovin, jen budou respektovat moje omezení. Téma na kuchařku to rozhodně je, a velké.

Vlastně mám těch překvapení v záloze víc; jedno z nich se už málem klube na svět, jen ještě potřebuje pár týdnů dozrát. Zůstaňte na příjmu.